A pro doplnění těch lepších zítřků jsem se rozhodla být víc spontánní. Protože spontánnost je jedna z vlastností, která když se ve mně probudí, tak mi dělá opravdovou radost. A jak se to má projevit? Hlavně bych chtěla víc cestovat. Jako vážně.
Zrovna dnes jsem si vzpomněla na, zdánlivě obyčejnou, cestu k dědovi. V den po mé praktické maturitě jsme s maminkou (viz. článek se ženskou do auta nelez!) vyrazily za Adršpachem. Běžně to bývá zdlouhavá a ničím zajímavá trasa, ale tentokrát to bylo jiné. Pražilo slunko a horkým vzduchem se proháněl lehce chladivý vítr. Začátek cesty byl poněkud hektický, protože jsme potřebovaly dofouknout kola, většina benzínek měla mimo provoz právě vzduch a má maminka je hrozný nervák. Takže za jejího ustavičného stěžování si a mého "klid, klid, něco najdeme" jsme projely asi pět benzínových stanic, dokud jsme konečně neuspěly. To nám naštěstí náladu nezkazilo - zejména tedy mně a daly jsme si dobrou kávu (nejlepší kafe z benzínky je na MOLce, fakt, věřte mi!) a jely dál. Nevím jak Vy, ale já skutečně miluji, když v létě mohu mít cestou autem otevřené okénko a zírat z něj. Obzvlášť když krajinu oslňují sluneční paprsky. A pokud je ještě rádio pěkně nahlas, jsem nejvíc spokojený člověk na planetě. A užívám si ten moment tady a teď (který bychom si měli užívat vždy by the way). Abych se dostala k jádru pudla! Vždy, když podnikáme tuto cestu, jedeme bez zastávky (vyjma toalety) a je to hrozně monotónní. Jenže teď naštěstí ne! A to je to, oč tu běží! Spontánně jsme se rozhodly trochu obměnit cestu, abychom se mohly stavit na zámku v Chlumci nad Cidlinou. Hned ten den byl o moc krásnější. Protože pokud existuje něco, co mě vždy okouzlí, tak jsou to zámky, hrady a přilehlé zahrady. Po hodinovém obdivování, fotografování a nasávání krásného počasí jsme pokračovaly - do historického centra v Náchodě, kde proběhl oběd a následně točená zmrzlina. Točená zmrzlina! Chápete to? V ten samý den jsem ráno vstala a chtělo se mi skočit z mostu, protože jsem byla hrozivě vyděšená z maturity a o několik hodin to byl den, ze kterého jsem si odnesla krásné vzpomínky. A to jen proto, že se člověk nedržel zajetých kolejí.
Přesně kvůli tomuto potřebuji mnohem více spontánních rozhodnutí. Nasednout na vlak a jet. Kam? Kdo ví. Ale určitě to bude stát za to. Ať už skončím v tmavém lese, kde budu pozorovat hvězdy na čisté obloze, nebo v Paříži, jež mě svou melancholií uhrane. A vlastně se na to už pomaličku začínám těšit.
Na viděnou v Paříži,
K.
