Pro špatnou fotku na balkón vylez!

 

Tato nepovedená fotka kočičky na balkóně vznikala následovně: 

Spatřila jsem rozkošnou kočičku na balkóně. Velmi estetický pohled. Vytáhla jsem svůj analogový foťáček. Zmáčkla spoušť. Nejsem si jistá, zda něco vyfotil, nicméně zkusila jsem to cvaknout. Dvakrát. Pro jistotu. Pak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit vyfotit na mobil. 

Nutno podotknout, že v jedné ruce jsem měla analogový foťák, v jednom podpaží pivo a v druhé mi dřímal právě mobil a pod pazuchou se nacházelo víno. Prostě volnost na focení mraky, že jo. 

Beru mobil, mířím, v čemž na druhý balkón vylezl malý chlapeček a okamžitě koukal, co dělám. Mrkl na kočku, mrkl na mě. 

Znejistěla jsem. Váhala jsem, jestli odejít, ale přišlo mi to moc podezřelý, a tak jsem koukala nejdřív na kočičku, pak na něj a takhle dokola. 

Něco mi řekl. Neslyšela jsem ho, protože jsem měla v uchu sluchátko - což se už několikrát v nečekaných situacích projevilo jako zjevná bariéra, která velmi ztěžuje to, aby člověk nevypadal jak ale úplnej! asociál, když nereaguje na pronesená slova směrem k němu. No co už. Vyhodila jsem z ucha sluchátko a na rovinu (barvou jsem připomínala zemské jádro, dokonce jsem se tak i potila z té vší komunikace, haha) jsem se chlapečka zeptala: "COS ŘÍKAL?" 

Kdyby byl starší, možná by mi odpověděl: "Hele holka, my jsme spolu kozy nepásli" a poslal by mě do háje, ale takhle se jen zachichotal, slezl z balkónu a zmizel v útrobách panelového domu. Prostě poklad. Jenže zhruba za deset vteřin se opět opíral v okně balkónu a culil se na mě.

Nebudu lhát, měla jsem nutkání vyfotit si nejen kočičku, ale i chlapečka, protože byli oba šíleně roztomilí. Navíc ten kontrast ignorace ze strany čtyřnohé slečny a upřímného zaujetí malého kluka byl sám o sobě roztomilý. S tím, že on získal rozhodně plusové body!

 

Odbíhal takhle několikrát a já se vždy v pauze, kdy na mě pozorovatel nezíral, pokoušela vyfotit tu ignorantku. Vzhledem k tomu, že mi vždy maličký dal jen pár vteřin, se mi to moc nepovedlo. Evidentně.

Zjevně jsem ho velmi zaujala, neboť i když jsem se dala na ústup (o jeden vchod dál, zrovna když se tak "velmi promyšleně schovával v bytě"), tak mě vyhlížel a stále se mile usmíval.

Tudíž: dnes jsem sice nestihla dobře vyfotit kočičku na balkóně, ale místo toho jsem si užila skvělou jednostrannou schovku (no dobře, když jsem odcházela, taky jsem to trochu brala jako hru), která bavila mě a snad i mého malého kamaráda s ďolíčky ve tvářích!

K,

s jedním kamarádem navíc! 

Než se vdáš...

Možná je to patetické, ale chodím po bytě, připomínám lunatika a lekla jsem se lžíce, které jsem se omylem dotkla, takže mi tento způsob vyjádření přijde vhodný. A momentálně utěšující, pokud nechci narážet do zdí nebo se lekat i vidliček.

Má milá babičko,

děkuji Ti za všechny ty dary, kterými jsi mě obdarovávala. Za procházky po kolonádě, za hodně hodně hodně moc zmrzliny - třeba za tu moc dobrou oříškovou, kterou jsme si kupovaly a já ji milovala, protože byla tolik oříšková, co jiná ne! Děkuji Ti za to, žes mě brávala na zábavy, i když jsem nad tím třeba prvních pár minut ohrnovala nos, ale pak jsem tam moc ráda poskakovala s tím milým pánem. Ani nevím, odkud jste se znali a mrzí mě, že jsem byla příliš malá na to, abych se vyptávala. 

Což mě přivádí k historkám - děkuji Ti za ně. Nemohla jsi tušit, jak moc! mě bavilo je poslouchat. A ani jsi nemohla tušit, jak moc mě mrzí, že už se Tě na ně nemohu vyptávat. 

Děkuji Ti za to, žes mi dělala k snídani "bílé kafe" a já se mohla cítit jako dospělák. A děkuji, žes mi k němu chleba krájela "na rybičky", takže jsem se ihned mohla vrátit k bytí dítětem. 

Děkuji, žes mi posílala pohledy do ozdravovny a vlastně kdykoliv jsi někde byla, vždy sis vzpomněla a přišel mi pohled s kočičkou či pejskem, nadepsán "Slečna Klárka" a později i "Velká slečna Klárka"! 

Děkuji za ujišťování, po pádu z koloběžky, z kola, nebo prostě jen když jsem byla nemehlo, že "než se vdáš!", tak bude po odřenině. Vlastně bylo hezké i to přesvědčení o mé svatbě! Snad jsi v tom měla pravdu. V té svatbě. Modřin mám pořád dost. 

Děkuji Ti za to, že jsi tu pro mě vždy byla, když mě mamka moc štvala a já potřebovala někam utéct. I za to, jak jsi plánovala, kam se podíváme a kam bychom měly jet. A za analogový foťáček, který teď tahám všude a miluji ho, i když filmy jsou dosti drahé a vyvolání ještě dražší. Stěžování si na ceny a sledování slev v letáku jsem beztak taky pochytila u Tebe!

Děkuji za Tvůj smích i za to věčné kárání, že jsem moc hubatá. To mám po Tobě a po mamce. Heč.

Popravdě Ti děkuji za vše a ještě víc. Vím, že bys nechtěla, aby mi bylo smutno, ale je, odpusť.

Měla jsem - a stále mám - Tě moc ráda.

Tvá,

velká slečna,

K.