Pro špatnou fotku na balkón vylez!

 

Tato nepovedená fotka kočičky na balkóně vznikala následovně: 

Spatřila jsem rozkošnou kočičku na balkóně. Velmi estetický pohled. Vytáhla jsem svůj analogový foťáček. Zmáčkla spoušť. Nejsem si jistá, zda něco vyfotil, nicméně zkusila jsem to cvaknout. Dvakrát. Pro jistotu. Pak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit vyfotit na mobil. 

Nutno podotknout, že v jedné ruce jsem měla analogový foťák, v jednom podpaží pivo a v druhé mi dřímal právě mobil a pod pazuchou se nacházelo víno. Prostě volnost na focení mraky, že jo. 

Beru mobil, mířím, v čemž na druhý balkón vylezl malý chlapeček a okamžitě koukal, co dělám. Mrkl na kočku, mrkl na mě. 

Znejistěla jsem. Váhala jsem, jestli odejít, ale přišlo mi to moc podezřelý, a tak jsem koukala nejdřív na kočičku, pak na něj a takhle dokola. 

Něco mi řekl. Neslyšela jsem ho, protože jsem měla v uchu sluchátko - což se už několikrát v nečekaných situacích projevilo jako zjevná bariéra, která velmi ztěžuje to, aby člověk nevypadal jak ale úplnej! asociál, když nereaguje na pronesená slova směrem k němu. No co už. Vyhodila jsem z ucha sluchátko a na rovinu (barvou jsem připomínala zemské jádro, dokonce jsem se tak i potila z té vší komunikace, haha) jsem se chlapečka zeptala: "COS ŘÍKAL?" 

Kdyby byl starší, možná by mi odpověděl: "Hele holka, my jsme spolu kozy nepásli" a poslal by mě do háje, ale takhle se jen zachichotal, slezl z balkónu a zmizel v útrobách panelového domu. Prostě poklad. Jenže zhruba za deset vteřin se opět opíral v okně balkónu a culil se na mě.

Nebudu lhát, měla jsem nutkání vyfotit si nejen kočičku, ale i chlapečka, protože byli oba šíleně roztomilí. Navíc ten kontrast ignorace ze strany čtyřnohé slečny a upřímného zaujetí malého kluka byl sám o sobě roztomilý. S tím, že on získal rozhodně plusové body!

 

Odbíhal takhle několikrát a já se vždy v pauze, kdy na mě pozorovatel nezíral, pokoušela vyfotit tu ignorantku. Vzhledem k tomu, že mi vždy maličký dal jen pár vteřin, se mi to moc nepovedlo. Evidentně.

Zjevně jsem ho velmi zaujala, neboť i když jsem se dala na ústup (o jeden vchod dál, zrovna když se tak "velmi promyšleně schovával v bytě"), tak mě vyhlížel a stále se mile usmíval.

Tudíž: dnes jsem sice nestihla dobře vyfotit kočičku na balkóně, ale místo toho jsem si užila skvělou jednostrannou schovku (no dobře, když jsem odcházela, taky jsem to trochu brala jako hru), která bavila mě a snad i mého malého kamaráda s ďolíčky ve tvářích!

K,

s jedním kamarádem navíc! 

Než se vdáš...

Možná je to patetické, ale chodím po bytě, připomínám lunatika a lekla jsem se lžíce, které jsem se omylem dotkla, takže mi tento způsob vyjádření přijde vhodný. A momentálně utěšující, pokud nechci narážet do zdí nebo se lekat i vidliček.

Má milá babičko,

děkuji Ti za všechny ty dary, kterými jsi mě obdarovávala. Za procházky po kolonádě, za hodně hodně hodně moc zmrzliny - třeba za tu moc dobrou oříškovou, kterou jsme si kupovaly a já ji milovala, protože byla tolik oříšková, co jiná ne! Děkuji Ti za to, žes mě brávala na zábavy, i když jsem nad tím třeba prvních pár minut ohrnovala nos, ale pak jsem tam moc ráda poskakovala s tím milým pánem. Ani nevím, odkud jste se znali a mrzí mě, že jsem byla příliš malá na to, abych se vyptávala. 

Což mě přivádí k historkám - děkuji Ti za ně. Nemohla jsi tušit, jak moc! mě bavilo je poslouchat. A ani jsi nemohla tušit, jak moc mě mrzí, že už se Tě na ně nemohu vyptávat. 

Děkuji Ti za to, žes mi dělala k snídani "bílé kafe" a já se mohla cítit jako dospělák. A děkuji, žes mi k němu chleba krájela "na rybičky", takže jsem se ihned mohla vrátit k bytí dítětem. 

Děkuji, žes mi posílala pohledy do ozdravovny a vlastně kdykoliv jsi někde byla, vždy sis vzpomněla a přišel mi pohled s kočičkou či pejskem, nadepsán "Slečna Klárka" a později i "Velká slečna Klárka"! 

Děkuji za ujišťování, po pádu z koloběžky, z kola, nebo prostě jen když jsem byla nemehlo, že "než se vdáš!", tak bude po odřenině. Vlastně bylo hezké i to přesvědčení o mé svatbě! Snad jsi v tom měla pravdu. V té svatbě. Modřin mám pořád dost. 

Děkuji Ti za to, že jsi tu pro mě vždy byla, když mě mamka moc štvala a já potřebovala někam utéct. I za to, jak jsi plánovala, kam se podíváme a kam bychom měly jet. A za analogový foťáček, který teď tahám všude a miluji ho, i když filmy jsou dosti drahé a vyvolání ještě dražší. Stěžování si na ceny a sledování slev v letáku jsem beztak taky pochytila u Tebe!

Děkuji za Tvůj smích i za to věčné kárání, že jsem moc hubatá. To mám po Tobě a po mamce. Heč.

Popravdě Ti děkuji za vše a ještě víc. Vím, že bys nechtěla, aby mi bylo smutno, ale je, odpusť.

Měla jsem - a stále mám - Tě moc ráda.

Tvá,

velká slečna,

K. 

A znáš Pulp Fiction?

Někdy je potřeba cítit se jako ve filmu.

Ať už jde o chvilku v kuchyni, kdy si při vaření špaget vezmete do ruky láhev červeného vína, zpíváte si a tancujete po celé délce kuchyňské linky, nebo o okamžiky, kdy za jízdy (pouze jako spolujezdec, samozřejmě) hledíte z okna a zatímco se za sklem míhá krajina, vy tam vidíte něco víc - vzpomínky, které běží jako na páse a do toho vám hraje dojemná skladba.

Někdy je potřeba se potopit do horké vody ve vaně a bát se, jestli se za závěsem zčistajasna neobjeví něčí silueta či s vodní pistolkou střílet po nepřátelích, kteří se snaží ovládnout planetu Zem, ať už jsou vyobrazeni jako křivolaký strom nebo brouk, co se před vámi snaží utéci - a vy se mu nemůžete divit.
Někdy je třeba cítit se jako hrdina a nebo naopak jako někdo, kdo se hrdinou necítí ani maličkým kouskem, ale nakonec se ukáže, že to není tak úplně pravda. (Už jen to, že je o vás film, tomu napovídá!) Příležitostně asi i jako padouch.

Proto doufám, že Vám to nepřijde hloupé a občas se těmi hrdiny (lůzry, padouchy) stáváte, i když je ve Vašem životě zrovna zataženo. Že si občas dáte sluchátka do uší a zapnete hudbu s otočením volume doprava. Kdo ví, třeba se rovnou můžete podělit o svůj hudební vkus se sousedy, i když pak dost možná budou naštvaně dupat, zvonit a snažit se přehlušit onu muziku - kdo ví, mohli by to začít zkoušet zastínit vlastním playlistem pro jejich film.

Přijde mi, že se, většina z nás, bojíme cítit se o něco důležitěji, o něco lépe, než bychom měli? I proto se můžeme přistihnout při myšlence, že je hloupé tančit, zpívat, naprosto kompletně vyřadit ze slovníku "a co když si o mně někdo pomyslí, že jsem...." (doplňte podle sebe) a přitom je to dost možná přesně naopak. Přijde mi to jako naprosto skvělý nápad! Je to přece Náš film, ne?

Tančete, zpívejte! Přebíhejte o půlnoci prázdné silnice, ať už na semaforu svítí červená nebo ne, vracejte se domů nad ránem (kvalitním vínem omámen) a hlavně se těšte z toho, co vás těší. A poslouchejte dobrou hudbu. Ta všemu dává ten krásný podkres, díky kterému uvěříte v nemožné. Najednou jste James Bond, Indiana Jones nebo Popelka, na tom víceméně nesejde. Můžete být kýmkoliv! ať už ve filmu, nebo v tom Vašem "filmu".
Tak si to zkusme užít. Třeba i tak, že si na hranolky místo kečupu dáme majonézu, protože Pulp Fiction. 

A já si jdu dovařit večeři, obávám se, že jsem toho víc natančila, než uvařila, ale co.
Cítím se živě. Lehce, krásně, nevázaně. 



Skoro jako ve filmu,
K.

Já jsem. Ty jsi?

Vím že tam někde jsi. A už se těším až Tě potkám.

Dost možná ze mě budeš občas zmatený. Jsem jako aprílové počasí, ale to nevadí, protože až Tě potkám, bude to takové mé osobní jaro. Rozkvět, znovuprobuzení, takže by to mělo dávat smysl, snad. (?)

Až se potkáme, dost možná budu koktat a barvou budu připomínat rajče, ale je možné i to, že budu sarkastická mrcha, tak se prosím nelekej. Budu se tvářit, že nemám city a za pár dní budu toužit po pozornosti a hýčkání.

Jednou Tě od sebe budu odhánět a tvářit se, že už Tě nechci nikdy vidět, ale pokud i přesto zůstaneš, budu Ti nadosmrti vděčná, žes mě neopustil. Jindy se budu radovat z deště, budu poskakovat v kalužích a v jiný den budu úporně prosit, aby vysvitlo slunko a ten zatracený déšť už přestal.

Bude toho mnohem více. Třeba Tě bude zarážet, že kdykoliv potkáme opuštěnou kočičku, budu se snažit ji nalákat a pohladit si ji. A to i v případě, že bychom někam spěchali. Nerada spěchám, takže by mi to stejně bylo skoro jedno. Budu se rozplývat nad mléčnou pěnou na kávě a nikdy si nebudeš jistý, zda pláču štěstím nebo smutkem. A věř mi, že budu plakat často. Nemyslím tím jenom to, že by mě dojal každý druhý film (ve skutečnosti je to každý film), ale třeba jen barva dnešního nebe mi bude připadat natolik překrásná, že neudržím své emoce na uzdě. V tom nejsem dobrá. Vůbec.  

I když budu naštvaná, nebudu na Tebe křičet, a raději Tě pohladím po tváři a klidným hlasem se budu snažit ten náš hloupý spor zahladit. Pro mě budeš znamenat mnohem více než má pravda a to, žes nechal něco ležet na podlaze, nebo že jsi opět to prkénko na záchodě nedal dolů (i když na to konto budu někdy vtipkovat). S největší pravděpodobností u toho budu mít oči zalité slzami, ale na to už budeš zvyklý. 

Nebudu se bát Ti říct, že jsi trdlo, když se Ti něco nevyvede, protože pro mě je to výraz roztomilosti. A možná se Ti budu smát, když se přeřekneš, ale prosím, nevysmívej se Ty mně. Ne moc často. Mohla bych se začít bát, že mě nemáš rád. A já potřebuji vědět, že mě máš rád. Budu rozpustilá, někdy lenošivá a pomalá, ale jestli mě vezmeš na výlet, budeš se modlit, abych nechtěla vylézt i támhle na ten vysoký kopec, protože by nebyl první a ani poslední. Poznám, když se budeš cítit pod psa a dokonce prokouknu, když mi budeš lhát, tak to prosím nedělej. Dost možná bych Ti to ani nedala najevo, že znám pravdu, spíše bych Ti dala druhou šanci být ke mně upřímný. Jestliže bys ji nevyužil, mohla bych Ti přestat důvěřovat. A tím bychom se ocitli na začátku a přitom se zasekli na tom samém místě. Ale to jistě chápeš. Tak mi jen prosím slib, že mi budeš vyprávět o svých úspěších i starostech. Že se necháš unést a uvěříš ve své sny, pokud si v ně zatím nevěřil. Tak jo.
Tak se mi zatím opatruj a měj otevřené oči i srdce dokořán, abychom se nepřehlédli.

loučí se Vaše aprílové počasí

K.

Návod na život?

Signalizace v nebezpečí. Nouzové otevírání dveří. Nebezpečí vně oken. Všechny ty varovné nápisy, nad kterými běžně ohrnujeme nos. No ano, jen si to přiznejme. V 90% takovou výstrahu přejedeme očima a Zem se stále točí a nám v podvědomí uvízne snad jen ta červená barva a nerdům možná ještě font, kterým to bylo napsáno.
Říkám si, že místo varování na elektrických zařízeních by možná bylo lepší mít takové poznámky v životě. Například mezi toxickými lidmi mít možnost využít "nouzové otevírání dveří" nebo ve vztahu předem vědět, že "existuje riziko popálení". Ale otázkou je, jestli bychom i tato varování vesele neignorovali. Zapamatovali si jen písmo. Jako když nás někdo nabádá "nedělej to, dopadne to špatně" a my se o to s větší chutí vydáme vstříc dobrodružství. Pak spadneme, lamentujeme proč jsme jen nebyli rozumnější a snažíme se vstát, abychom se opět do něčeho mohli vrhnout. Může za to snad masochismus? Ignorance nebo prostě jen lákadlo vzpoury a vidina vlastní cesty?

Z toho mi vyplývá, že to tak má prostě být. Člověk nepotřebuje! návod jak žít, protože i kdyby ho měl, tak by se jím neřídil. Nikdo jiný neví lépe než my sami, co je pro nás dobré či špatné. Takže až příště budete váhat, zda se vydat tou či onou cestou, tak prostě zavřete oči a jděte po té, která Vás táhne. Možná na ní spadnete a odřete si koleno, ale třeba Vás na ní někdo při tom pádu zvedne. 

Kdybychom kráčeli po cestě, která se možná zdá správná pro jiné, tak Nám to nic nedá.

Před nedávnem, pár týdnů zpět, jsem byla celá pomotaná, přebírala cizí cesty za své a s vidinou, že když se budu tvářit šťastně, i když kráčím úplně jiným směrem, než bych chtěla, a budu se snažit zavděčit těm, se kterými bych ráda kráčela i přes odlišné cíle, tak bude vše v pořádku. A čím víc jsem si to namlouvala (a dost možná tomu i začínala věřit), tak se paradoxně vše hroutilo. Půda pod nohama - i já. A tak to být nemá. Člověk by si neměl lámat páteř pro druhé. Kdyby za to stáli, nenechali by Vás jen tak utrhnout se z té své cestičky. A je opravdu znát, když se zase narovnáte a s odhodláním vyrazíte vstříc Vašemu cíli. Najednou je nad Vámi jasná obloha, i když je zamračeno. A dřív nebo později ani nemusíte jít sám. A za tu svobodu a slunce v duši to stojí. 

Pokud to zvládnete, tak neváhejte a vrhejte se do věcí po hlavě. Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nečekaně. A o to rychleji, pokud vystoupíte ze stereotypu, zaběhlých cestiček a strachu z neznáma.

Snad už ze správného směru,
K.

Za lepšími zítřky.

Ačkoliv v kostech necítím své nejlepší období, nebo snad prudký vzestup, myslím si, že se třeba přeci jen nějaký zázrak stal. Zázrak, ve který jsem doufala pár dní zpět. Asi to nebylo tak zázračné a dechberoucí, jak si má dětská mysl, zmatená pohádkami, kde všichni žijí spolu šťastně až do smrti, vysnila, ale pokud to bylo a bude skutečné, tak jsem spokojená. Možná i šťastná. Budu tomu věřit, aby to mohlo vzkvétat, abych nebyla nakonec zklamaná a abych v tom nebyla sama - třeba i v tom pocitu "být šťastný".

A pro doplnění těch lepších zítřků jsem se rozhodla být víc spontánní. Protože spontánnost je jedna z vlastností, která když se ve mně probudí, tak mi dělá opravdovou radost. A jak se to má projevit? Hlavně bych chtěla víc cestovat. Jako vážně. 

Zrovna dnes jsem si vzpomněla na, zdánlivě obyčejnou, cestu k dědovi. V den po mé praktické maturitě jsme s maminkou (viz. článek se ženskou do auta nelez!) vyrazily za Adršpachem. Běžně to bývá zdlouhavá a ničím zajímavá trasa, ale tentokrát to bylo jiné. Pražilo slunko a horkým vzduchem se proháněl lehce chladivý vítr. Začátek cesty byl poněkud hektický, protože jsme potřebovaly dofouknout kola, většina benzínek měla mimo provoz právě vzduch a má maminka je hrozný nervák. Takže za jejího ustavičného stěžování si a mého "klid, klid, něco najdeme" jsme projely asi pět benzínových stanic, dokud jsme konečně neuspěly. To nám naštěstí náladu nezkazilo - zejména tedy mně a daly jsme si dobrou kávu (nejlepší kafe z benzínky je na MOLce, fakt, věřte mi!) a jely dál. Nevím jak Vy, ale já skutečně miluji, když v létě mohu mít cestou autem otevřené okénko a zírat z něj. Obzvlášť když krajinu oslňují sluneční paprsky. A pokud je ještě rádio pěkně nahlas, jsem nejvíc spokojený člověk na planetě. A užívám si ten moment tady a teď (který bychom si měli užívat vždy by the way). Abych se dostala k jádru pudla! Vždy, když podnikáme tuto cestu, jedeme bez zastávky (vyjma toalety) a je to hrozně monotónní. Jenže teď naštěstí ne! A to je to, oč tu běží! Spontánně jsme se rozhodly trochu obměnit cestu, abychom se mohly stavit na zámku v Chlumci nad Cidlinou. Hned ten den byl o moc krásnější. Protože pokud existuje něco, co mě vždy okouzlí, tak jsou to zámky, hrady a přilehlé zahrady. Po hodinovém obdivování, fotografování a nasávání krásného počasí jsme pokračovaly - do historického centra v Náchodě, kde proběhl oběd a následně točená zmrzlina. Točená zmrzlina! Chápete to? V ten samý den jsem ráno vstala a chtělo se mi skočit z mostu, protože jsem byla hrozivě vyděšená z maturity a o několik hodin to byl den, ze kterého jsem si odnesla krásné vzpomínky. A to jen proto, že se člověk nedržel zajetých kolejí. 

Přesně kvůli tomuto potřebuji mnohem více spontánních rozhodnutí. Nasednout na vlak a jet. Kam? Kdo ví. Ale určitě to bude stát za to. Ať už skončím v tmavém lese, kde budu pozorovat hvězdy na čisté obloze, nebo v Paříži, jež mě svou melancholií uhrane. A vlastně se na to už pomaličku začínám těšit.

Na viděnou v Paříži,

K.

Něco jako deníček.

Přišel mi na mysl takový zajímavý námět! -- No, dobře, nejspíše to nebude nic zajímavého, ale minimálně prospěšného. Pro mě. Možná ani prospěšného, ale třeba něco na ten způsob. Ale co je vážně zajímavé je to, že mě takové věci často napadají v nejvíce nečekanou dobu, například když se necítím úplně skvěle. Paradoxně mám nejspíše nejvíce motivace. No, fajn, to možná taky trošku kecám, ale někdy! to tak je. Čestný skautský.

Napadlo mě udělat si týdenní přehled - zaznamenat v krátkosti nějaké postřehy za každý den. Tedy doufám že za každý. Znám se. S vidinou toho, že alespoň získám nějaký nadhled. Budu vědět jak moc jsem produktivní (i když to bych možná raději nevěděla, protože výsledek bude jistě žalostný) a třeba si odnesu nějaká ponaučení do života, neb kdybych si to nikam nezapsala, dost možná bych to hned zase zapomněla.

PONDĚLÍ:

• 3 hodiny spánku jsou nečekaně dostačující. Možná jen díky společensky unavené náladě a celkově náladě pod psa, ale vážně to stačilo! Nebo prostě jen neusnu, když sousedi buší kladivem do zdi. Kdo ví co z toho to bude!
• Je důležité mít kamarády. Fakt jo. Třeba na získání zápisků z přednášek a tak. Ještě potřebuji kamaráda na nošení snídaní do postele. 

ÚTERÝ:

• Slunečná rána strávená na střeše jsou krásná. Taková krásná výjimečnost.
• Nikdy nedůvěřuj bankomatům. Nebo prostě tomu hloupýmu systému, protože tě může pěkně ochcat, jak se lidově říká. Pak ti totiž nezbude nic jiného, než jíst máslo. Vlastně ne máslo, ale rostlinné máslo, protože máslo jako takové je moc drahé. A taky jsi možná vegetarián.
• Jít brzy spát není tak úplně špatný nápad, když vstáváš v pět. Trust me.

STŘEDA:

• Tak jo. Vstávání v pět je vážně pěkná pruda. A o tom, že metro jezdí jednou za uherský rok, raději pomlčím. (Fajn, teď trochu kecám, jezdí asi po třech minutách, ale autobusy jsou na tom hůře!) Říká se, že Pražáci jezdí do práce až tak na devátou. No nevím, mně podle všech dostupných informací (tlačení se do metra i přes případnou ztrátu končetin...) přijde, že mají všichni maximálně od šesti.
• Vím, že by si člověk neměl kupovat menší oblečení, ale! Lidi! Ne vždy bychom se tím měli řídit. Kdybych si tehdá koupila menší číslo kalhot, tak bych si je teď nemusela padesátkrát za den jak trouba vytahovat. Jediné pozitivum je, že si tam v té propasti mohu zahřát ruce. Možná i jednu další nohu.
• Mlhy jsou další úchvatná věc na podzimu. Bez debat.

ČTVRTEK:

• Síla myšlenky je vážně velký pán. Protože když si řeknete, že máte blbý den, tak ho prostě budete mít. A třeba na sebe i vylijete kafe. Skvělý, co? Takže mysleme pozitivně a neodkládejme příjemné věci na jindy, naopak ty nepříjemné odložme klidně napořád!
• Přednášky jsou nuda, pokud teda nesedíš někde, kde na tebe není vidět a můžeš si dělat skoro cokoliv. Jo a s produktivitou to nevypadá moc slavně.
• Někdy člověk prostě potřebuje vědět, že by ho ten druhý nenechal jít. Na tom není nic zvláštního. (Jen Vám přeji, aby to zjištění bylo vážně kladné.)

PÁTEK:

• Na žal je vhodno mít hodně hodně klidu! Vážně hodně klidu! Nějaká ta čokoláda také není k zahození. (Třeba 300 gramová Milka, že. Nebo dvě.) 
• A když není to, tak se hodí alkohol. Ale prosím Vás, nezapíjejte deprese sami, to by z Vás taky mohli vyrůst alkoholici - a to nechceme!

SOBOTA:

• Češte mi vlasy a budu Vás milovat. Ne že by teda bylo o co stát, ale já bych to brala. A to se počítá!
• Muž, který s Vámi bude obdivovat umění, ačkoliv ho nebude chápat a bude s Vámi hodinu stát u pouličního umělce, jenž hraje na klavír, je rarita. Já takového ještě nenašla. Asi chlapy děsí ta romantika nebo co.

NEDĚLE:

• Power-nap je skvělá věc, obzvláště když jste produktivní jako já a učení na zápočtový test necháváte na poslední chvíli. Ale nebuďte naivní! Hned potom, co ten test dopíšete, budete chtít umřít. Nebo alespoň spát. A jestliže vydržíte ten den být vzhůru a ještě chodit po městě, tak večer odpadnete bez sebemenšího vědomí jak. Alespoň si stoprocentně užijete skutečně tvrdý spánek!
• I milovník kávy by měl poznat, kdy už je jí dost! Naučte mě to někdo, prosím.
• Jo! A ne všechno je tak beznadějné, jak to může vypadat. Opravdu. *srdíčko*

K.