Já jsem. Ty jsi?

Vím že tam někde jsi. A už se těším až Tě potkám.

Dost možná ze mě budeš občas zmatený. Jsem jako aprílové počasí, ale to nevadí, protože až Tě potkám, bude to takové mé osobní jaro. Rozkvět, znovuprobuzení, takže by to mělo dávat smysl, snad. (?)

Až se potkáme, dost možná budu koktat a barvou budu připomínat rajče, ale je možné i to, že budu sarkastická mrcha, tak se prosím nelekej. Budu se tvářit, že nemám city a za pár dní budu toužit po pozornosti a hýčkání.

Jednou Tě od sebe budu odhánět a tvářit se, že už Tě nechci nikdy vidět, ale pokud i přesto zůstaneš, budu Ti nadosmrti vděčná, žes mě neopustil. Jindy se budu radovat z deště, budu poskakovat v kalužích a v jiný den budu úporně prosit, aby vysvitlo slunko a ten zatracený déšť už přestal.

Bude toho mnohem více. Třeba Tě bude zarážet, že kdykoliv potkáme opuštěnou kočičku, budu se snažit ji nalákat a pohladit si ji. A to i v případě, že bychom někam spěchali. Nerada spěchám, takže by mi to stejně bylo skoro jedno. Budu se rozplývat nad mléčnou pěnou na kávě a nikdy si nebudeš jistý, zda pláču štěstím nebo smutkem. A věř mi, že budu plakat často. Nemyslím tím jenom to, že by mě dojal každý druhý film (ve skutečnosti je to každý film), ale třeba jen barva dnešního nebe mi bude připadat natolik překrásná, že neudržím své emoce na uzdě. V tom nejsem dobrá. Vůbec.  

I když budu naštvaná, nebudu na Tebe křičet, a raději Tě pohladím po tváři a klidným hlasem se budu snažit ten náš hloupý spor zahladit. Pro mě budeš znamenat mnohem více než má pravda a to, žes nechal něco ležet na podlaze, nebo že jsi opět to prkénko na záchodě nedal dolů (i když na to konto budu někdy vtipkovat). S největší pravděpodobností u toho budu mít oči zalité slzami, ale na to už budeš zvyklý. 

Nebudu se bát Ti říct, že jsi trdlo, když se Ti něco nevyvede, protože pro mě je to výraz roztomilosti. A možná se Ti budu smát, když se přeřekneš, ale prosím, nevysmívej se Ty mně. Ne moc často. Mohla bych se začít bát, že mě nemáš rád. A já potřebuji vědět, že mě máš rád. Budu rozpustilá, někdy lenošivá a pomalá, ale jestli mě vezmeš na výlet, budeš se modlit, abych nechtěla vylézt i támhle na ten vysoký kopec, protože by nebyl první a ani poslední. Poznám, když se budeš cítit pod psa a dokonce prokouknu, když mi budeš lhát, tak to prosím nedělej. Dost možná bych Ti to ani nedala najevo, že znám pravdu, spíše bych Ti dala druhou šanci být ke mně upřímný. Jestliže bys ji nevyužil, mohla bych Ti přestat důvěřovat. A tím bychom se ocitli na začátku a přitom se zasekli na tom samém místě. Ale to jistě chápeš. Tak mi jen prosím slib, že mi budeš vyprávět o svých úspěších i starostech. Že se necháš unést a uvěříš ve své sny, pokud si v ně zatím nevěřil. Tak jo.
Tak se mi zatím opatruj a měj otevřené oči i srdce dokořán, abychom se nepřehlédli.

loučí se Vaše aprílové počasí

K.

Návod na život?

Signalizace v nebezpečí. Nouzové otevírání dveří. Nebezpečí vně oken. Všechny ty varovné nápisy, nad kterými běžně ohrnujeme nos. No ano, jen si to přiznejme. V 90% takovou výstrahu přejedeme očima a Zem se stále točí a nám v podvědomí uvízne snad jen ta červená barva a nerdům možná ještě font, kterým to bylo napsáno.
Říkám si, že místo varování na elektrických zařízeních by možná bylo lepší mít takové poznámky v životě. Například mezi toxickými lidmi mít možnost využít "nouzové otevírání dveří" nebo ve vztahu předem vědět, že "existuje riziko popálení". Ale otázkou je, jestli bychom i tato varování vesele neignorovali. Zapamatovali si jen písmo. Jako když nás někdo nabádá "nedělej to, dopadne to špatně" a my se o to s větší chutí vydáme vstříc dobrodružství. Pak spadneme, lamentujeme proč jsme jen nebyli rozumnější a snažíme se vstát, abychom se opět do něčeho mohli vrhnout. Může za to snad masochismus? Ignorance nebo prostě jen lákadlo vzpoury a vidina vlastní cesty?

Z toho mi vyplývá, že to tak má prostě být. Člověk nepotřebuje! návod jak žít, protože i kdyby ho měl, tak by se jím neřídil. Nikdo jiný neví lépe než my sami, co je pro nás dobré či špatné. Takže až příště budete váhat, zda se vydat tou či onou cestou, tak prostě zavřete oči a jděte po té, která Vás táhne. Možná na ní spadnete a odřete si koleno, ale třeba Vás na ní někdo při tom pádu zvedne. 

Kdybychom kráčeli po cestě, která se možná zdá správná pro jiné, tak Nám to nic nedá.

Před nedávnem, pár týdnů zpět, jsem byla celá pomotaná, přebírala cizí cesty za své a s vidinou, že když se budu tvářit šťastně, i když kráčím úplně jiným směrem, než bych chtěla, a budu se snažit zavděčit těm, se kterými bych ráda kráčela i přes odlišné cíle, tak bude vše v pořádku. A čím víc jsem si to namlouvala (a dost možná tomu i začínala věřit), tak se paradoxně vše hroutilo. Půda pod nohama - i já. A tak to být nemá. Člověk by si neměl lámat páteř pro druhé. Kdyby za to stáli, nenechali by Vás jen tak utrhnout se z té své cestičky. A je opravdu znát, když se zase narovnáte a s odhodláním vyrazíte vstříc Vašemu cíli. Najednou je nad Vámi jasná obloha, i když je zamračeno. A dřív nebo později ani nemusíte jít sám. A za tu svobodu a slunce v duši to stojí. 

Pokud to zvládnete, tak neváhejte a vrhejte se do věcí po hlavě. Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nečekaně. A o to rychleji, pokud vystoupíte ze stereotypu, zaběhlých cestiček a strachu z neznáma.

Snad už ze správného směru,
K.

Za lepšími zítřky.

Ačkoliv v kostech necítím své nejlepší období, nebo snad prudký vzestup, myslím si, že se třeba přeci jen nějaký zázrak stal. Zázrak, ve který jsem doufala pár dní zpět. Asi to nebylo tak zázračné a dechberoucí, jak si má dětská mysl, zmatená pohádkami, kde všichni žijí spolu šťastně až do smrti, vysnila, ale pokud to bylo a bude skutečné, tak jsem spokojená. Možná i šťastná. Budu tomu věřit, aby to mohlo vzkvétat, abych nebyla nakonec zklamaná a abych v tom nebyla sama - třeba i v tom pocitu "být šťastný".

A pro doplnění těch lepších zítřků jsem se rozhodla být víc spontánní. Protože spontánnost je jedna z vlastností, která když se ve mně probudí, tak mi dělá opravdovou radost. A jak se to má projevit? Hlavně bych chtěla víc cestovat. Jako vážně. 

Zrovna dnes jsem si vzpomněla na, zdánlivě obyčejnou, cestu k dědovi. V den po mé praktické maturitě jsme s maminkou (viz. článek se ženskou do auta nelez!) vyrazily za Adršpachem. Běžně to bývá zdlouhavá a ničím zajímavá trasa, ale tentokrát to bylo jiné. Pražilo slunko a horkým vzduchem se proháněl lehce chladivý vítr. Začátek cesty byl poněkud hektický, protože jsme potřebovaly dofouknout kola, většina benzínek měla mimo provoz právě vzduch a má maminka je hrozný nervák. Takže za jejího ustavičného stěžování si a mého "klid, klid, něco najdeme" jsme projely asi pět benzínových stanic, dokud jsme konečně neuspěly. To nám naštěstí náladu nezkazilo - zejména tedy mně a daly jsme si dobrou kávu (nejlepší kafe z benzínky je na MOLce, fakt, věřte mi!) a jely dál. Nevím jak Vy, ale já skutečně miluji, když v létě mohu mít cestou autem otevřené okénko a zírat z něj. Obzvlášť když krajinu oslňují sluneční paprsky. A pokud je ještě rádio pěkně nahlas, jsem nejvíc spokojený člověk na planetě. A užívám si ten moment tady a teď (který bychom si měli užívat vždy by the way). Abych se dostala k jádru pudla! Vždy, když podnikáme tuto cestu, jedeme bez zastávky (vyjma toalety) a je to hrozně monotónní. Jenže teď naštěstí ne! A to je to, oč tu běží! Spontánně jsme se rozhodly trochu obměnit cestu, abychom se mohly stavit na zámku v Chlumci nad Cidlinou. Hned ten den byl o moc krásnější. Protože pokud existuje něco, co mě vždy okouzlí, tak jsou to zámky, hrady a přilehlé zahrady. Po hodinovém obdivování, fotografování a nasávání krásného počasí jsme pokračovaly - do historického centra v Náchodě, kde proběhl oběd a následně točená zmrzlina. Točená zmrzlina! Chápete to? V ten samý den jsem ráno vstala a chtělo se mi skočit z mostu, protože jsem byla hrozivě vyděšená z maturity a o několik hodin to byl den, ze kterého jsem si odnesla krásné vzpomínky. A to jen proto, že se člověk nedržel zajetých kolejí. 

Přesně kvůli tomuto potřebuji mnohem více spontánních rozhodnutí. Nasednout na vlak a jet. Kam? Kdo ví. Ale určitě to bude stát za to. Ať už skončím v tmavém lese, kde budu pozorovat hvězdy na čisté obloze, nebo v Paříži, jež mě svou melancholií uhrane. A vlastně se na to už pomaličku začínám těšit.

Na viděnou v Paříži,

K.

Něco jako deníček.

Přišel mi na mysl takový zajímavý námět! -- No, dobře, nejspíše to nebude nic zajímavého, ale minimálně prospěšného. Pro mě. Možná ani prospěšného, ale třeba něco na ten způsob. Ale co je vážně zajímavé je to, že mě takové věci často napadají v nejvíce nečekanou dobu, například když se necítím úplně skvěle. Paradoxně mám nejspíše nejvíce motivace. No, fajn, to možná taky trošku kecám, ale někdy! to tak je. Čestný skautský.

Napadlo mě udělat si týdenní přehled - zaznamenat v krátkosti nějaké postřehy za každý den. Tedy doufám že za každý. Znám se. S vidinou toho, že alespoň získám nějaký nadhled. Budu vědět jak moc jsem produktivní (i když to bych možná raději nevěděla, protože výsledek bude jistě žalostný) a třeba si odnesu nějaká ponaučení do života, neb kdybych si to nikam nezapsala, dost možná bych to hned zase zapomněla.

PONDĚLÍ:

• 3 hodiny spánku jsou nečekaně dostačující. Možná jen díky společensky unavené náladě a celkově náladě pod psa, ale vážně to stačilo! Nebo prostě jen neusnu, když sousedi buší kladivem do zdi. Kdo ví co z toho to bude!
• Je důležité mít kamarády. Fakt jo. Třeba na získání zápisků z přednášek a tak. Ještě potřebuji kamaráda na nošení snídaní do postele. 

ÚTERÝ:

• Slunečná rána strávená na střeše jsou krásná. Taková krásná výjimečnost.
• Nikdy nedůvěřuj bankomatům. Nebo prostě tomu hloupýmu systému, protože tě může pěkně ochcat, jak se lidově říká. Pak ti totiž nezbude nic jiného, než jíst máslo. Vlastně ne máslo, ale rostlinné máslo, protože máslo jako takové je moc drahé. A taky jsi možná vegetarián.
• Jít brzy spát není tak úplně špatný nápad, když vstáváš v pět. Trust me.

STŘEDA:

• Tak jo. Vstávání v pět je vážně pěkná pruda. A o tom, že metro jezdí jednou za uherský rok, raději pomlčím. (Fajn, teď trochu kecám, jezdí asi po třech minutách, ale autobusy jsou na tom hůře!) Říká se, že Pražáci jezdí do práce až tak na devátou. No nevím, mně podle všech dostupných informací (tlačení se do metra i přes případnou ztrátu končetin...) přijde, že mají všichni maximálně od šesti.
• Vím, že by si člověk neměl kupovat menší oblečení, ale! Lidi! Ne vždy bychom se tím měli řídit. Kdybych si tehdá koupila menší číslo kalhot, tak bych si je teď nemusela padesátkrát za den jak trouba vytahovat. Jediné pozitivum je, že si tam v té propasti mohu zahřát ruce. Možná i jednu další nohu.
• Mlhy jsou další úchvatná věc na podzimu. Bez debat.

ČTVRTEK:

• Síla myšlenky je vážně velký pán. Protože když si řeknete, že máte blbý den, tak ho prostě budete mít. A třeba na sebe i vylijete kafe. Skvělý, co? Takže mysleme pozitivně a neodkládejme příjemné věci na jindy, naopak ty nepříjemné odložme klidně napořád!
• Přednášky jsou nuda, pokud teda nesedíš někde, kde na tebe není vidět a můžeš si dělat skoro cokoliv. Jo a s produktivitou to nevypadá moc slavně.
• Někdy člověk prostě potřebuje vědět, že by ho ten druhý nenechal jít. Na tom není nic zvláštního. (Jen Vám přeji, aby to zjištění bylo vážně kladné.)

PÁTEK:

• Na žal je vhodno mít hodně hodně klidu! Vážně hodně klidu! Nějaká ta čokoláda také není k zahození. (Třeba 300 gramová Milka, že. Nebo dvě.) 
• A když není to, tak se hodí alkohol. Ale prosím Vás, nezapíjejte deprese sami, to by z Vás taky mohli vyrůst alkoholici - a to nechceme!

SOBOTA:

• Češte mi vlasy a budu Vás milovat. Ne že by teda bylo o co stát, ale já bych to brala. A to se počítá!
• Muž, který s Vámi bude obdivovat umění, ačkoliv ho nebude chápat a bude s Vámi hodinu stát u pouličního umělce, jenž hraje na klavír, je rarita. Já takového ještě nenašla. Asi chlapy děsí ta romantika nebo co.

NEDĚLE:

• Power-nap je skvělá věc, obzvláště když jste produktivní jako já a učení na zápočtový test necháváte na poslední chvíli. Ale nebuďte naivní! Hned potom, co ten test dopíšete, budete chtít umřít. Nebo alespoň spát. A jestliže vydržíte ten den být vzhůru a ještě chodit po městě, tak večer odpadnete bez sebemenšího vědomí jak. Alespoň si stoprocentně užijete skutečně tvrdý spánek!
• I milovník kávy by měl poznat, kdy už je jí dost! Naučte mě to někdo, prosím.
• Jo! A ne všechno je tak beznadějné, jak to může vypadat. Opravdu. *srdíčko*

K.

Skoro podzim.

Často přemýšlím kým jsem.

Nemyslím si, že by šlo o nějakou krizi identity, jen mě nenásilně napadá otázka, jestli po tom, co ráno vstanu, po tom, co si vyčistím zuby a učešu si vlasy, jestli jsem stále tím člověkem, kterým jsem byla včera.

Vím že vývoj k životu neodmyslitelně patří. Dokonce jsem přesvědčená, že tak to má být a tak je to správné, ale často se sama sebe ptám, zda je ve mně stále to stejné jádro, které tam kdysi bývalo.

Ve skutečnosti ani nevím proč nad něčím takovým přemýšlím. Změnilo by to něco? Třeba žádné jádro neexistuje a člověk je prostě jen člověk. Schránka. Ale tomu odmítám uvěřit.

Možná mě to zajímá ze strachu.

Ze strachu, že včera jsem byla lepším člověkem. Že před týdnem jsem byla odvážnější, laskavější a třeba i krásnější. Že se třeba nějakým nedopatřením kus mého já ztratil a teď už to nejsem já. 

Ale kdo jiný by to byl? Soused od naproti nebo ta mourovatá kočka, která na stráni loví myši? Nejspíš.
Nejspíš ne. Proč se lidé tak moc bojí? Bojí se pavouků, pravdě pohlédnout do očí, bojí se, že nebudou dost dobří a budoucnost jim zabouchne všechny dveře před nosem. Proč se lidé bojí změn? Vždyť změny jsou tak moc důležité pro náš život. I pro tu naši schránku! Změny jsou vlastně moc fajn.

A já už se nebojím pavouků, nebojím se pravdě pohlédnout do očí (nebojím se ji ani nakopnout!), nebojím se, že nebudu dost dobrá, že mě budoucnost přelstí a nebojím se změn. A hlavně se přestávám bát toho, že jsem včera byla lepší, než dnes. Nebyla. Čím dál jdu, (podotýkám že klidným tempem, protože dnešní uhnaná společnost se mi hnusí) tím víc si uvědomuji, že dálky a nadcházející dny jsou jednoduše barvitější než ty předchozí. I má maličkost je. Možná už nejsem tolik bláznivá, milá a třeba i hezčí (minimálně roztomilejší jsem byla, to si musím přiznat, ale kdo v sedmi nebyl, že jo?!), ale rozhodně jsem dál a jsem za to vděčná. Plus si myslím (spíš v to doufám) že jsem rozumnější a to se přeci jen počítá.

Z tohoto důvodu děkuji! děkuji dálkám, změnám a děkuji tomu, že s každou vteřinou se to mé jádro mění. A vyzývám Vás, mí drazí, nebojte se. Nebojte se toho, že Vás někdo osočí z toho, že máte snad větší zadek než včera a že už nejste tak lehce zmanipulovatelní. Prostě pokračujte. A jednou, až se ohlédnete zpět, (ale fakt jen jednou, babrání se v minulosti je taky zbytečnost) tak budete naplněni podobnou vděčností jako já jsem teď. A pokud už jste, tak Vás miluji! Fakt! Nebojte se a buďte rádi, že je život tak proměnlivý a Vy jste s ním. A taky pijte čaj, to totiž ničemu neublíží.

Přeji mnoho krásných i méně krásných změn
a hodně barev - skoro jako na podzim! 
K.

Čtvercový pokoj.

Okno dokořán. Skrze vyšívané záclony do tmavého, čtvercového pokoje pronikají známky života. Houkání alarmů, vrzání tramvají jedoucích po kolejích a syčení pneumatik lidí, kteří spěchají - snad za životem. A mírný vánek, osvěžující a zároveň příjemně hřejivý. Za obzorem se sklání slunce a nebe je pastelově modré. Dětské pokřikování a smích. Větve stromů se vlní a mávají ptákům letícím kolem. Tramvaj zacinká hrnouc se vyzvednout opozdilce. Krásný večer. Letní večer. Takový, jenž se v tuto dobu teprve počíná a chystá se nadechnout. Stačí zvednout hlavu a zahledět se do onoho pastelového ruměnce, aby se člověk mohl při pohledu na letadla ocitnout v jejich cílové destinaci. Ideální večer na posedávání u řeky, zatímco vnímáte ruch města kolem vás a sledujete labutě. Čas si vychutnat s knížkou dobrou kávu na venkovní lavičce nějaké kavárny. Jemná hudba. V hlavě ticho. Protříděné myšlenky - ach, ta spokojenost! Ve vzduchu třebaže náznak bouřky, v srdci klid. Dechberoucí vůně. Chtěla bych si ji uchovat v nějaké hezké karafě a vždy, když mi bude ouzko, trošku vypustit do toho tmavého, čtvercového pokoje.

Butterfly Circus

Nic nám nebrání létat. Krom nás samotných.

Rada dne: se ženskou do auta nelez!

Pokud zastupuje spolujezdce, vystavujete se riziku, ale ne nejvyššímu. To nejhorší přichází když si žena sedne za volant. A pokud je to cholerický býk, radím Vám, vyskočte z auta. Z jedoucího, na dálnici, ve špičce, na tom nesejde, hlavně s tou ženskou nesetrvávejte! Ne déle, než je to nutné. Věřím, že si Vašeho života vážíte - a nervů také. Ámen.

Vaše hovna, naše radost! - Bang! a špína je pryč. Všechny ty pofidérní, kýčovité a ne-smysl-dávající reklamy jsou něčím milé. Je jich tolik, mraky, skoro tolik jako toho smogu, který mi dává najevo, že jsem pryč. Jinde. Dál. Ale pořád v téhle *cenzura* světa. A stejně je to příjemný pocit. Bezesporu to tu bude lepší. Musí být a pokud nebude... co to plácám, bude!

Se vší úctou k tomu všemu co se událo, konečně se zbavuji těžkopádné koule na noze. Ačkoli bych ji ve skutečnosti neuzvedla, dělejme že (si) ji hrdě házím (n)za hlavu. A bude klid!

I turn my head and walk away

You make me sick, you make me nervous

Times are gone when you would say

This is the one and seize the day

Times are gone for honesty

My victory is your defeat

Oh, can't you see you've been mistaken

In my life, I decide and it turns me on,

How I am, how I live, who I love, yeah

In my way I've been strong and it turns me on

In my life, I decide, I decide

Vím, že už jsem trapnější než jsem byla na začátku, ale já rozhoduji a hodlám Žít. Nezní to sladce utopicky?

* Možná se bude konat večerní procházka, kdo ví, zda-li mě necvrnknou nějaké oříšky pro Popelku, jež utvoří další nový blábol do 'blogu'. Nyní si však už rozhodně nevezmu boty na podpatku, osm, !osm! , puchýřů mi bohatě stačí. Jsem to ale skromný tvor.

Pac a vytí,

rozviklaná loutka.

Neklepej a vstup!

Tak nějak podobně, podle mě, Nás vítá život. Bez jakéhokoliv varování jsme byli vhozeni do prudkého proudu řeky života se slovy plav! a my musíme plavat, jinak utoneme.


Mám strach, bez okolků a lživých úsměvů. Ne ze života jako takového, ale z pomyslného nového startu. To je vlastně takový dobrovolný skok do oné řeky podruhé, s ještě větší šancí dotknout se dna. Kdo ví, třeba na ono dno narazím - a s odrazem vystoupám. Třeba až k oblakům. Tvor s růžky na hlavě; anděl ze mě asi nikdy nebude. Koho to trápí - mě ne. 
Nový začátek, nové zážitky, nové osoby - minulost se nikdy nemůže do puntíku opakovat, tak je tu přeci jen naděje, že ten vychvalovaný Nový život bude 'fajn'. Určitě bude fajn - když si to budu nalhávat, třeba vážně bude. A pak sama sobě vytřu zrak! Jak tím pozitivním myšlením, tak těmi skutky, které snad neutečou.


*Skutek utek' - tůdle, vy přízemní snobové!


Hlavně si nesmím zapomenout knihy, čaj, jídlo a hlavu tady v tom zapadákově. To by mě fakt omyli - a odvezli rovnou na Bulovku, nebo radši do Bohnic, tam je to přísnější... 

Cestování a Životu zdar,

Vaše loutka z povolání.